Kazuistika:
Změna kariéry z důvodu změny zdravotního stavu (Julius, 45 let)

Mé poradenské a podpůrné služby klient vyhledal na návrh matky, která požadovala odborné vedení v procesu osamostatnění se (ve věku 45 let dosud bydlel z finančních důvodů s matkou). Matka dlouhodobě těžko zvládala výkyvy v náladách a chování (verbální agresivita, paranoidní sklony, úzkostné stavy a autistické rysy v chování). Poslední rok Julius prožíval časté ataky úzkosti a častěji užíval léky pro ten případ předepsané jeho lékařem.

Julius měl nedokončené SOU a byl zaměstnaný na poloviční úvazek v čokoládovně jako uklízeč (dopolední a odpolední směny, i o víkendech). Měl jediný zdroj příjmu plynoucí z částečného úvazku, nepobíral invalidní důchod ani žádné další dávky a proto nebylo samostatné bydlení v jeho finančních možnostech. Zároveň měl velké výdaje na dopravu, protože dojížděl do práce autem každý den, a na cigarety, kterých kouřil 20 denně (na ty si někdy od matky půjčoval). Julius neměl přátele, ani se nevěnoval volnočasovým aktivitám. Většinu svého času trávil v práci nebo spánkem, případně sledováním televize či přípravou jednoduchého jídla. Často tak zabředával do úvah, které sdílel pouze s matkou a ztrácel kontakt s reálnými podmínkami svého života. Od počátku oceňoval náhled třetí osoby - mě, coby poradce, který pracoval s jeho situací komplexně. Na schůzky se vždy těšil a měl přichystané poznámky s body k probrání.

S Juliem jsem spolupracovala necelý rok (následně jsem spolupráci předala kolegyni z důvodu odchodu z organizace). Cílem bylo posílení klientových kompetencí, včetně schopnosti rozhodování a směřování k jím stanoveným cílům. Naše spolupráce měla čtyři fáze:

1. Navazování vztahu a vytváření důvěry:

·         rozhovory s klientem v různých prostředích (doma, na procházce, v kavárně - dle mých návrhů a jeho volby),

·         setkání s rodinnými příslušníky (v tomto případě pouze matkou, s klientovou sestrou jsem se jednou spojila telefonicky),

·         schůzka se zaměstnavatelem, resp. přímým nadřízeným

2.                  Definování hlavního cíle a dílčích cílů naší spolupráce (koučování):

·         prvotní motivace: osamostatnění po praktické, emoční i finanční stránce,

·         revize možností dávek státní sociální podpory (invalidní důchod, příspěvek na bydlení),

·         dílčí cíle v oblasti prevence rozvoje symptomů onemocnění a jejich zvládání; chování a komunikace na pracovišti a z toho plynoucí možnost navýšení úvazku, tedy i příjmů)

3.                  Mapování komunity:

·         vytvoření mentální mapy cílů a následně i subjektů umožňujících jejich naplnění

·         vyhledání a kontaktování nejbližší pobočky Úřadu práce a Okresní správy sociálního zabezpečení,

·         společné mapování zájmových a volnočasových aktivit a možnosti jejich obnovy,

·         vyhledání podpůrných služeb v oblasti psychického onemocnění

·         mapování možností sdíleného / podporovaného

4.                  Začlenění nových aktivit do klientova života s využitím metodiky nejmenšího možného kroku (Julius navrhl další krok nebo jsem ho navrhla já tak, aby jej dovedl zrealizovat zcela sám, s přípravou předem nebo případně s mojí podporou):

·         společná schůzka na ÚP a OSSZ, zprocesování formulářů, podpora při komunikaci s ošetřujícím lékařem, navazující schůzky. Výsledek: získání příspěvku na bydlení, který sice svojí výší neumožnil klientovi osamostatnění, ale mírně zlepšil klientovu situaci.

·         nezávazná schůzka ve sdružení podporující jedince trpící úzkostnými stavy, podpora při mapování možností (vyplnění evaluačního dotazníku, domluvení termínu návštěvy podpůrné skupiny s ohledem na časové možnosti klienta)

·         příprava na návštěvu bowlingového klubu

·         pravidelné schůzky s přímým nadřízeným klienta (facilitace vzájemné komunikace, vyjasňování pravidel a náplně práce - aby se klient zbytečně nepřetěžoval či neobával, ale aby plnil vše potřebné)

Julius se nejprve potřeboval zorientovat ve vlastní situaci: procházeli jsme společně dokumentaci související s jeho osobní a zdravotní historií (částečně i ve spolupráci s matkou), objasňovali jsme si, proč má či nemá nárok na některé dávky a finanční podporu od státu. Dále jsme se probírali principy psychohygieny a vyváženého rozložení času věnovanému práci, ale také aktivnímu odpočinku a sociálním vztahům (work-life balance).

Julius si velice přál navýšit svůj úvazek z polovičního na plný, ale obával se, že to nezvládne jak z hlediska zátěže, tak z hlediska komunikace s kolegy a nadřízeným. Přál si zažádat o navýšení úvazku nejprve dopisem, pak teprve osobní schůzkou. V obou případech jsme se setkali s velmi vstřícným jednáním ze strany jeho manažera.

Na jedné ze schůzek s manažerem jsme společně vydefinovali přesně klientovu náplň práce tak, aby si byl jist, co ještě spadá do jeho kompetencí a co už může odmítnout, pokud ho o to kolegové požádají. Zároveň jsme vyjednali změnu úvazku z polovičního na plný s rozepsáním směn tak, aby to co nejvíce vyhovovalo klientovým potřebám (kratší, pouze odpolední směny, náhrada chybějících hodin směnou v sobotu a neděle volná).

Julius během naší spolupráce začal vnímat rozdíl mezi obdobími, které trávil převážně v práci nebo doma s matkou, a obdobími, kdy navštěvoval podpůrnou skupinu a sdílel své obavy i s jinými lidmi. V takových obdobích měl větší odstup od podezřívavých myšlenek a dařilo se mu lépe v práci.

Rovněž se naučil důvěřovat slovům a doporučením svého přímého nadřízeného, který si klientovu situaci uvědomoval a snažil se ho v pracovním procesu co nejvíce podpořit. Naopak se opakovaně učil nebrat si příliš k srdci poznámky a nepřiměřené nároky kolegů a v případě, že by měl pocit, že jsou oprávněné, konzultovat to s manažerem dříve, než z nich bude vyvozovat závěry.

Díky podnikání jednotlivých kroků vedoucích ke změnám klient také více pociťoval vlastní kompetentnost a byl motivovanější regulovat návyk kouření, který mu zdravotně i finančně komplikoval život, a snížil počet cigaret na polovic.

Práce s Juliem mě obohatila o zkušenost, že stačí velmi málo podpory, ale zato v různých oblastech mozaiky klientova příběhu. Během naší spolupráce klient získal větší jistotu na svojí pracovní pozici, rozvinul vhodný způsob komunikace na pracovišti a celkově se cítil spokojenější. Tím také méně unavený, a mohl si tak troufnout na plný úvazek.

Původní záměr osamostatnění od matky nebyl naplněn, protože se mezitím továrna, kde klient pracoval, přestěhovala do jiné, mnohem vzdálenější části města a proces rozhodování, kde vlastně hledat bydlení, vyžadoval delší časový horizont. Klient se necítil ještě připraven na to, bydlet příliš daleko od matky ani od práce, a lokalita, která by to umožňovala, byla svojí nabídkou bydlení nedostupná.

Klienta jsem po necelém roce spolupráce předala kolegyni se vzájemnou dohodou o dalších krocích (udržovat kontakt s podpůrnou skupinou, rozvíjet volnočasové aktivity a pozvolna mapovat možnosti bydlení). Julius i nadále spolupracoval s organizacemi zaměřenými na pomoc lidem s duševním onemocněním.