Žena, 18 let, studentka 3. ročníku gymnázia. Do poradny přišla s prosbou o pomoc při výběru dalšího vzdělávání.
Eliška přišla k nám do poradny ke konci 3. ročníku gymnázia s požadavkem pomoci při výběru dalšího studia na popud své maminky. Podle maminky by Eliška potřebovala na něco zacílit, měla dojem, že se ve škole příliš nesnaží, ačkoli by mohla mít lepší známky, jakoby neměla o nic valný zájem. Na druhou stranu svoji dceru velmi chválila za to, že doma hodně pomáhá, jak s domácností, tak i prací na zahradě. Sama maminka si od spolupráce s námi slibovala i to, že Eliška se začne více věnovat studiu.
Eliška sama definovala zakázku takto: „Nevím, co bych měla studovat. Od malička jsem měla naprosto jasno v tom, že budu veterinářka. Teď vím, že veterinářka být už nechci, ale nevím, co jiného bych mohla dělat. Vlastně se mi úplně sesypaly moje představy o budoucnosti.“
Spolupráci jsme zahájily poradenským rozhovorem, ptala jsem se jí zejména na to, proč chtěla být veterinářkou a jak přišla na to, že jí nebude. Eliška byla velmi milá a bystrá mladá dáma a rozpovídala se o tom, jak od dětství chodí do jezdeckého oddílu. Jak sama říkala, u koní ji baví snad vše, od ježdění po péči o zvířata i úklid okolo stájí. Proto se také již jako malá rozhodla, že bude veterinářkou. Později (na gymnáziu) ale zjistila, že vzhledem k její drobní dívčí postavě nemá dostatek fyzické síly, aby pracovala jako veterinářka velkých zvířat. Varianta, že by pracovala jako veterinární lékařka malých zvířat, pro ni byla nepřípustná a tím si jednou pro vždy téma studia veterinárního lékařství uzavřela. Kromě jezdectví Eliška žádný takto vyhraněný koníček neměla, říkala, že ji baví pracovat doma na zahradě a také chodila na brigádu do prodeje, kde se jí líbilo komunikovat se zákazníky a těšilo ji, když může někomu udělat radost. Ve škole Eliška nijak zásadně nevynikala v žádném předmětu, známky měla spíše průměrné. Jak sama říkala, protože neví, čemu se v budoucnu věnovat, nemá ani žádnou zvláštní motivaci jít v některém z předmětů více do hloubky. Výuka na gymnáziu jí připadala „spíše nudná..., jen se učíme věci nazpaměť, aniž by bylo jasné proč…“. Z dalších oborů Elišku lákala práva nebo ekonomie, sama ale nedokázala příliš vysvětlit, proč vlastně.
Nejprve jsme spolu s Eliškou probraly možnosti oborů příbuzných s veterinárním lékařstvím a jezdeckým sportem. Využila jsme k tomu diskusi, brainstorming a společnou tvorbu mentální mapy. O některých možnostech Eliška věděla sama, jiné jsme doplnila já. Po diskusi si Eliška stále byla jistá, že žádnou variantu příbuzného oboru nevidí: „…mohla bych dělat trenérku, ale to nechci, práce s malými dětmi mě nebaví, už jsem to zkoušela… zemědělské obory mě nelákají, chci pracovat s lidmi…“ Díky této diskusi si ale Eliška postupně uvědomovala kritéria budoucí profese (např. práce s lidmi, raději na vedoucí pozici, dělat něco originálního…).
Začaly jsme spolu hledat jiné možnosti. Využila jsem k tomu aktivity inspirované Hollandovou typologií, nikoli na bázi testu, ale prostřednictvím „obrázkového testu“ a vlastní vytvořené aktivity „Matice povolání“. Eliška nejvíce inklinovala k povoláním z kategorie „S“ a „E“. Bavily jsme se spolu o konkrétních oborech, ale nenašla obor, se kterým by si byla 100% jistá.
Aby si Eliška udělala konkrétnější představu o světě práce, doporučila jsem jí k domácímu studiu webovou stránku „Čo robím – spoznaj svoju profesiu“ (https://www.corobim.sk/), kde si Eliška mohla v klidu doma prostudovat konkrétní lidské příběhy v jejich cestě za kariérou. Výhodou tohoto webového portálu je to, že autoři vybrali hodně pestré zastoupení profesí, příběhy jsou zpracovány formou krátkých videí a často se jedná o moderní profese, jejichž obsah nebývá vždy zřejmý. Zařadit do poradenského procesu také samostatnou domácí práci mi přišlo v případě Elišky velmi vhodné. Eliška byla motivovaná vyřešit svoje téma, na počátku našeho setkání ale bylo patrné, že trochu doufá, že za ni její situaci vyřeším já. Hned v úvodu jsem jí vysvětlila, jak bude spolupráce probíhat, vypadala ale trochu bezradná, nebyla si jistá, že se zvládne na řešení aktivně podílet. Díky brainstormingu a práci na mentální mapě, kdy jsme obě přispívaly na zaplňování mapy společně, se Elišce hodně zvýšila sebedůvěra. K zadání domácího úkolu pak přistoupila velmi zodpovědně a posléze se v průběhu poradenství stále více přesouvala do aktivní role.
Na další schůzce jsme si s Eliškou popovídaly o tom, co ji v databázi „Čo robím“ zaujalo a také se více zaměřily na téma kritérií (co by mělo být v konkrétním povolání splněno, aby se cítila spokojená) s využitím motivační hry a motivačních karet. Díky dalším rozhovorům se nám s Eliškou dařilo konkretizovat její představy o budoucím profesním zaměření, ale s výsledkem stále nebyla spokojená, protože neměla jednoznačnou odpověď na svoji otázku „Na jakou školu si podat přihlášku?“. Dosavadním výstupem naší práce byla jakási křižovatka – na jedné straně Eliška věděla, že by chtěla pracovat s dospělými lidmi, ideálně v roli manažerky nebo nezávislé konzultantky/expertky s možností pracovat (alespoň občas) v týmu. Současně věděla, že nechce statické povolání, kde by většinu času trávila v kanceláři a stále tu zůstávalo téma koně. I když se několikrát v průběhu procesu pokusila se s tématem rozloučit, ponechat jej v kategorii volný čas, bylo evidentní, že tohle téma úplně opustit nedokáže: „…mohla bych být právnička, vydělávat dostatek prostředků a mít svého koně ve stáji… tam by se mi o něj postarali a já bych po práci chodila jezdit… ale viděla jsem takové případy, on pak člověk na ty koně nemá vůbec čas a nejezdí…“
Eliška věděla, že je schopná se učit nové věci a také, že se nebojí nových situací (což dokázala doložit konkrétními příklady jejich životních úspěchů). Společně jsme se dohodly, že necháme proces „dozrát“. Další schůzku jsme si domluvily až začátkem 4. ročníku, mezitím jsem se s Eliškou domluvila na dalších domácích úkolech, které se týkaly zejména vyhledávání expertů z praxe, kteří se pohybují v profesích, které Elišku lákaly.
Po cca 3-4 měsících jsme se s Eliškou setkaly znovu. Eliška byla nadšená, že má mnohem jasnější představu o své budoucnosti. Po dobu, co jsme se neviděly, se snažila více prozkoumávat oblasti, které ji v průběhu našich konzultací zaujaly (např. co ještě by splňovalo její kritéria, možnosti, které viděla na videích portálu „Čo robím“ atd.). V rámci výuky na gymnáziu si jako téma referátu zvolila „výživa koní“. Díky tomu si udělala vlastní výzkum o firmách působících v této oblasti a porovnávala situaci v ČR i zahraničí. Celé téma ji natolik nadchlo, že se rozhodla mu věnovat i do budoucna. Její představa ideálního zaměstnání se více zhmotnila do manažerky firmy, která vyrábí nebo prodává výživu pro koně, čímž by se jí splnilo jak kritérium pracovat s lidmi, uspokojovat zákazníky (což znala už z brigády) a pracovat v týmu a současně neopouštět prostředí světa koní.
Nad čím stále váhala, byl výběr konkrétní vysoké školy, která by jí k tomuto povolání dopomohla, Eliška sama měla dojem, že nejlepší bude obor managementu. V následující diskusi jsme se bavily o její představě, co obnáší práce manažerky, jaký typ znalostí k tomu potřebuje, jaké znalosti a zkušenosti, vytvořily jsme si jakýsi „profil manažerky firmy zabývající se výživou koní“.
Poté jsme rozpracovaly dva scénáře „budoucnosti“ – první bylo studium managementu (jaké znalosti a zkušenosti asi po studiu bude Eliška mít a o jakou práci se může bezprostředně ucházet), druhá možnost pak bylo studium veterinárního lékařství, vysoké školy zemědělské nebo příbuzného oboru – opět jsme se bavily o tom, co bude znát a umět po studiu. Třetí varianta, která by více souvisela se samotnou výživou (např. chemické obory, potravinářské technologie) Elišku nelákala.
Následně jsme obě verze porovnávaly a bavily se o tom, která z verzí, podle Eliščina názoru, se více blíží „profilu manažerky“. Tedy, která z variant Elišku lépe připraví na její povolání snů, případně nabídne i jiné možnosti, které by ji lákaly. Eliška sama to vyhodnotila takto: „…kdybych nemohla dělat manažerku u koní, tak bych asi ráda dělala něco jiného u koní. Představa, že nemohu dělat manažerku u koní, ale dělám manažerku nějaké jiné firmy, mě vlastně neláká…“. V závěru našeho posledního setkání se Eliška rozhodla, že přihlášku podá na veterinární medicínu, popř. zemědělskou univerzitu či příbuzné obory.
Eliška byla velmi ochotná si zjišťovat sama další informace, jen potřebovala nasměrovat, kde je hledat. Jako nejvhodnější se mi v jejím případě jevil portál infoabsolvent.cz, kde je dobrý přehled oborů a škol s možností třídit dle daných kategorií. Dále pak již zmíněný portál „Čo robím“ a Národní soustavu povolání (www.nsp.cz).
Na počátku naší spolupráce se Eliška jevila jako trochu „ztracená“, bez hlubšího zájmu o jakýkoli obor a studium jako takové. V poradenském procesu zastávala spíše pasivnější roli, vždy nejprve čekala na můj názor. Postupně bylo patrné, že se velmi osvědčilo Elišce dodat naději na zaměstnání, které ji bude bavit a také přesunout zodpovědnost za vlastní život do jejích rukou. Ke konci naší spolupráce byla Eliška samostatnou a sebejistou mladou dámou, která měla hodně energie i vnitřní motivace pustit se do přípravy na příjímací řízení a další studium v oboru, který ji lákal.
Kariérové poradenství Elišce pomohlo především v získání kontroly nad vlastním životem a dodalo jí energii k dalším krokům na cestě za vysněným povoláním. Eliška pochopila, že její budoucí profesní život není o jediné volbě školy, ale že bude muset učinit celou řadu drobných rozhodnutí, průběžně přehodnocovat své plány a také se po celý život vzdělávat. Z čeho Eliška osobně měla velkou radost, bylo zjištění, že může dělat práci, která ji naplňuje a nemusí rezignovat na ambice být v práci spokojená („když nemůžu na veterinu, je mi jedno, co budu dělat“). Eliška odcházela motivovaná s velkou chutí do dalšího vzdělávání, i když si byla vědoma, že je před ní ještě kus práce.
Kazuistiku nám zaslal: Ing. Helena Košťálová